Nad hranicí života

Náš milý kolega Dan Born na letošní léto jen tak nezapomene. Pokusil se zdolat jednu z nejvyšších hor světa, Gasherbrum II. I když se mu to nakonec nepovedlo, stejně ho čekal happy end. Přečti si, jaké je to být týdny na nejvyšších místech planety.

Naposledy jsme spolu mluvili, když jsi byl na Concordii, místě, odkud je rozhled na spoustu osmitisícovek. To jsi byl veselý. Jak to bylo dál?

Jojo, tam jsem byl vysmátej, ale už tam mi bylo blbě. Concordie je 4 600 metrů vysoko a to už jsem tehdy cítil výšku. Bylo mi blbě i druhý den ráno. Před tím mi sice večer bylo špatně, ale ráno jsem vstával bez potíží. To znamená, že přes noc dobře proběhla aklimatizace. Ale tady se mi to moc nepovedlo. Druhý den jsme šli do base campu a bylo to opravdu těžký. Když jsme tam přišli, jsem se tam jen vyvalil a odpočíval, zatímco se celej camp stavěl.

Co si mám představit pod tím, že ti bylo blbě?

Bolela mě hlava, píchalo mě za očima a neměl vůbec energii, což pramenilo z bolesti hlavy. Člověk se jen tak poflakuje. A tady po tom dni přišel Martin, šéf výpravy, že sice máme rest day, ale že se půjdem projít směrem k C1 a že si tam uděláme nějaký deposit, to znamená, že si tam schováme věci na později. Takže jsme si dali asi 10 kilo na záda a šli jsme zhruba 600 výškových metrů do výšky 5 600 a jenom tam odhodili věci. A v téhle výšce se tam Martin rozkašlal a začal plivat krev, což mě trochu zneklidnilo. On ale přitom řešil jen to, že mu zrovna nefungoval telefon. Ale jinak jsme vlastně z base campu chodili nahoru a dolu, což je taková řehole. Je to těžká chůze, špatně se ti dýchá a víš, že tu cestu půjdeš mnohokrát. Když jsme jeden den odcházeli z C1, což je 5 900 metrů vysoko a kde jsme byli dva dny, tak mě výška sestřelila fakt hodně. Jen pár metrů od tábora mi došlo, že to asi nedám. Ocitl jsem se jen v roli takovýho pozorovatele, všechno bylo rozmazaný, neměl jsem nic pod kontrolou a byl jsem před omdlením. Takže jsem vytáhl pytlíček poslední záchrany a dával jsem si lék na akutní horskou nemoc. Což je teda divný vytahovat tenhle pytlíček v C1. Ujali se mě dva kluci, kteří si mne vzali do lanového družstva, to znamená, že byli na stranách, já uprostřed, abych byl jištěný, kdybych se někde propadl. Museli jsme si dávat pauzy třeba každou 4 minutu a takhle mě dovedli do base campu, kde to ze mne spadlo. Po pár dnech odpočinku jsme zase vyrazili. Dorazil jsme do C1, kde to tentokrát bylo v klidu. Akorát přes den bylo ve stanu 60 stupňů.

60 stupňů plus?

Ano, plus. Překvapivě na té hoře člověk bojuje s tím, že je tam všude hrozně teplo.

Vždyť tam je všude sníh, přece. To nechápu.

No, je tam všude sníh a led, ale přes ten den se to všechno hrozně rozpálí. Protože jsi tam blízko slunci, které pálí mnohem víc. Člověk nemůže jít v krátkém tričku, protože se spálí, takže musí mít dlouhé rukávy. Celý den jsme se snažili ochladit. Nosili jsme na stan sníh, přikryli jsme ho péřovými spacáky, aby se tak neoteploval. Takové jsme měli záživné odpoledne a pak jsme druhý den měli budík asi na 4 ráno, protože jsme měli jít do C2. Akorát hodně sněžilo, takže jediný Martin vylezl ven a posunul budíček do 6. Nicméně ráno pořád sněžilo a byla intenzivní mlha, kdy nebylo vidět, takže jsme byli jediní, kteří vycházeli do C2. A mně to nedělalo dobře, protože kdybych tam byl sám, tak rozhodně nevyjdu. Navíc všude kolem sebe vidíš padat laviny, třeba 10 za den. Tady v Česku máme lavinovou stupnici 1 až 5 a pětka končí tím, že se samovolně uvolňují laviny. Tam to musí začínat na 5, protože se tam laviny uvolňují nonstop. Takže když jsme vycházeli, opravdu jsem se bál lavin, protože jsme šli do hodně strmého svahu a do toho bylo blbé počasí.

A v té C2 byly i jiné výpravy?

Ano, všude potkáváš i jiné expedice. Navíc loni byly všechny pákistánské hory zavřené, takže o to víc expedic tam bylo. Kromě nás tam bylo 10, 12 stanů a naše výprava měla 4 stany. Nicméně šli jsme jako první poté, co tu cestu vyfixovali Pákistánci. To znamená, že je tam nataženo asi 600 metrů lana, zafixováno kotvami s hliníkovými profily. Člověk pak na tom používá žumar, který jde nahoru, ale ne dolů, a tak jistí člověka, aby nespadl dolů, pokud tedy nevyrve tu kotvu.

Díky za kontext. Jak tedy dál pokračovala tvoje cesta do C2?

Bylo to po zasněžený noci, takže jsme se fakt bořili, a navíc se špatně dýchalo. Byli jsme ve výšce nad 6 000 metrů s náloží asi 20 kg, protože jsme chtěli postavit tábor C2. Během téhle cesty jsem si uvědomil, že ty kroky, které dělám dopředu, už nebudu schopný dělat dozadu, že kdybych pokračoval, že nebudu schopný se vrátit ani že nejsem schopný dojít do C2. Byla to pro mě patová situace, psychicky pro mě bylo těžký si to přiznat a veřejně říct. Byl jsem poslední, ostatní byli daleko přede mnou a ani mě vlastně neslyšeli, když jsem se na ně snažil volat. Navíc jsme v tu chvíli ani neměli povolenou frekvenci na vysílačky, takže jsem se jim nemohl ani dovolat. Proto jsem vymyslel, že si ulevím z batohu. Začal jsem vyndávat věci, o kterých jsme si myslel, že jde budu používat nejméně. Nechal jsem je ve sněhu včetně powerbanky, jen jsem si natočil video, kde to přesně je. Díky tomu ulehčení jsem do C2 došel o nějaké hodiny později než ostatní.

A oni se o tebe nebáli? Jak funguje ta spolupráce?

Byli jsme na fixním laně, cesta je jasná, to se neztratíš. Místo, kde lana končila, bylo od C2 kousek a oni se chodili dívat, jestli to dám. Nakonec jsme se i spojili vysílačkami, už jsme měli frekvenci. V tom strmém svahu, kterému se říká Banana Ridge, jsem se rozhodl, že nepůjdu dál, protože jsem si nedokázal představit, že bych ho šel ještě jednou, a to bych minimálně ještě jednou musel. V tu chvíli jsme byli jen na vynášce, která šla přes C1 do C2 a pak bychom šli na vrchol, což by ale znamenalo sestoupit znovu do basecampu. Takže bychom šli basecamp, C1, C2, C3, a to jsem si říkal, že bych znovu opravdu nedal. Navíc bych nešel s o moc lehčím batohem, protože bych tam musel mít nějaký jídlo a další věci. To  rozhodnutí vzdát to mi pomohlo dojít do C2 celkem v pohodě a tam jsem to tam klukům oznámil. Přes noc se rozhodl stejně ještě jeden klučina. Druhý den jsme byli v C2, kde jsme se flákali, ale bylo to strašný. Protože se tam špatně dýchalo, stan v C2 už byl malý v něm se nedalo být a venku zase hodně pražilo sluníčko. Takže jsem se namazal a šel ven, kde jsem rozmrazoval vodu. A další den jsme vstávali ve čtyři ráno, tři lidi sestupovali dolů a zbytek šel do C3. Vůbec nechápu, kde to kluci v sobě brali. Nejdřív jsem si myslel, že všichni půjdou dolů, ale oni byli v pohodě a šli dál. Přitom během odpočinkového dne šli tři kluci ještě výš na kopec a my jsme viděli, jak urvali celou lavinu. Ani si toho nevšimli, nicméně lavina spadla na stejné místo, které před tou chvilkou prošlapávali. Když jsem viděl ten terén i tu lavinu, byl to pro mne další důvod, proč dál nepokračovat.

Jak takovou zátěž zvládají Pákistánci, kteří v té výšce fixují lana a lezcům dělají podporu a nosiče?

Jsou to výškoví nosiči. Jsou to fyzicky zdatní a psychicky ošlehaní jedinci.

Jak pokračoval zbytek výpravy?

Zbytek výpravy šel do C3, ale ta cesta ještě nebyla vyfixovaná, takže si vzali pár set metrů lana na záda, kotvy a naučili se od Pákistánců, jak se to fixuje. Nicméně zrovna napadlo, takže se bořili až po prsa do sněhu. Což bylo teda neuvěřitelný. Tehdy  se znovu strhla lavina, která tu kovovou kotvu rozpůlila, což když člověk vidí na vlastní oči, nechápe, co to muselo být za sílu. Všichni mě furt uklidňovali, dej si rest day, bude ti dobře a můžeš jít s námi. Ale já už tehdy na tom Banana Ridge jsem si říkal, že si za tím rozhodnutím musím stát, i kdyby mi potom bylo líp. No a když jsem viděl další lavinu, byl jsem si jistý, že dál nepokračuji.

Jak Banana Ridge vypadal?

Je to hodně ostré stoupání, asi 70 stupňů. Jde se tam po mačkách, po špičkách, nejde si tam sednout. Odpočíval jsem tak, že jsem zakopl nohu a sedl si na její patu. A dolů se musí slaňovat. Máš váhu jen na tom lanu. V tu chvíli musíš věřit sněžným kotvám od Pákistánců a já jim jako spousta dalších lidí moc nevěřil. My to jeli v šest ráno, kdy je ještě brutální zima, a hodně u toho přimrzají ruce. Nemůžeš mít tlustý palčáky, jen tenký rukavice a ty si pořád musíš rozmrazovat. A když nevěříš lanu, musíš to víc slízat, což je namáhavější.

Jak dlouho jste takhle lezli dolů?

Hodinu, přes hodinu. A když člověk tohle sleze, čeká ho ledopád, který vedl do basecampu, což je hodně nepříjemná procházka směrem dolů. Takže i ten sestup byl pro mne nepříjemný moment, říkal, jsem si, že mi to nedělá tolik radosti.

Vůbec si nedokážu představit, že se někde bořím po pás.

To je hodně namáhavý. Na sestup dolů jsme dostali místního průvodce, který nás měl převézt přes sedlo Gondogoro La v 5 6000 metrech. Jenže když jsme tam přišli, bylo jasné, že budou asi špatné podmínky. I když jsme odchod odsunuli, byla stejně bílá tma, takže i ten guide, který tam někdy chodí dvakrát za den, nemohl trefit. Takže jsem ho vedl podle mapy.cz. Tam potom bylo fixní lano na horu, ale taky jsem se zase bořili po pás, což je hodně frustrující. Na začátku to vypadá dobře a pak našlápneš a zaboříš se. Trvalo to pět hodin! A když jsme přišli nahoru, byli jsme úplně ztracený. Věděli jsme, že tam někdy musí začít sedlo na druhou stranu, ale vůbec jsme ho nemohli najít a pořád byla bílá tma. Nakonec se to podařilo. A to nás pak čekalo slanění, ale ta lana byla celá pod sněhem. Dolů to bylo asi tisíc metrů po různých lanech.

Jak jste ta lana našli?

Ten průvodce má u těch lan stany, takže jsme je nakonec našli podle stanů. Pak už zbývalo vytahovat lano ze sněhu. Takhle jsme to sjeli až dolů. Jak jsme jeli dolů, pořád jsme spolu strhávali lavinku šutrů. To jsme se hodně báli, aby nám šutry neublížily. To byl hodně dlouhej den. Pak jsme se dostali do campu, což jsou sezónní příbytky Pákistánců, takže kamenné zdi a na nich nějaká plachta, ani si tam člověk nestoupne. Tam jsme dostali čaj, koupili nějaké sušenky a pak jsme došli do civilizace, kde nás čekalo auto. Za tímhle sedlem se objevila zeleň, což bylo poprvé po třech týdnech, kdy jsme něco zeleného viděli. Do té doby jsme byli nad hranicí života.

V takových situacích o sobě člověk něco zjistí, co ses dozvěděl ty?

Nic zásadního, už mám za sebou hodně treků, během kterých jsem byl sám se sebou, takže se docela znám. Tam jsem jen zjistil, že nejsem schopný obětovat všechno. Kluci někdy říkali, že vyjít nahoru musí být občas na hranici života, ale já to takhle neměl. Mně to za to nestálo. Celou dobu jsem měl zásnubní prstýnek, který jsem chtěl dát své přítelkyni. A dneska je to moje snoubenka.

Nakonec Gasherbrum II vylezli 3 kluci z 10 původních...

Dali to Martin Ksandr, vedoucí výpravy, s Pavlem Burdou. Už byli na 8tisícovkách a mají velké zapálení, přes koronu se nabušili. A pak tam byl Jožo Zajac, což je slovenská “mašina”, je to velkej urostlej chlap, kterej tam měl co shodit narozdíl ode mne. Tihle to dali, a jeden kluk to vzdal 200 metrů pod vrcholem, ve výšce 7 800. Martin ho potkal na cestě z vrcholu a řekl mu, že jestli budou pokračovat, na padesát procent umře. Cesta nebyla vyfixovaná, mohlo se zhoršit počasí. Když jsem se zpětně dozvěděl všechny tyhle podrobnosti, jasně vím, že bych to rozhodně nedal, i kdybych pokračoval dál.

Jaké tělesné změny jsi během takové zátěže zaznamenal?

Dával jsem si pozor, protože jsem chtěl na letišti požádat přítelkyni o ruku, takže jsem si mazal rty a obličej nejsilnějším opalovacím krémem. Pak jsem byl v Pákistánu u kadeřníka a holiče. Akorát jsem pohubl, protože tělo tam v té výšce chátrá a neregenuje. Při cvičení teď cítím kosti.

A kolik jsi shodil?

Nevím, nemám doma váhu. Obyčejně nemám moc tuku. Na ostatních to ale bylo hodně vidět. Po tom, co se vrátili z C3, měli všichni pohublý obličeje. Brutálně se změnili, hodně zestárli, byli jsme špinaví, unavení, s vousama.

Co Twisto? Dalo se tam někde platit kartou?

Dalo, což mě překvapilo, protože jsem měl informace, že nepůjde. V Islámábádu, kdy jsme 4 dny čekali na letadlo zpátky, jsem úplně rezignoval na místní kulturu a vyhledal jsem si všechny fast foody, které tam jsou. Bylo mi jedno, že je to za evropský ceny, což pro místní je fakt hodně. A pak jsem ještě cestou kupoval dárky rodině. A to všechno jsem platil Twistem. A Twisto se mi ještě hodilo, když jsme se v Pákistánu snažili sehnat alkohol. Dostali jsme doporučení na 3 místa, což byly luxusní hotely. V podstatě nejvíc luxusní místa, kde jsem kdy byl, vypadalo to tam jako ve filmu Grandhotel Budapešť. Objednali jsme si tam pivo, ale oni měli jen nealko, protože alkoholické si můžou objednat jen ubytovaní hosté na pokoj. Tak jsme si objednali aspoň oběd. A k němu nealkoholické pivo. Pak za námi přišel číšník a divil se, odkud jsme a jestli je normální, že se někde dá pít alkohol na veřejnosti. On byl tedy křesťan a ti, když to nahlásí na úřady, si můžou 6krát za měsíc koupit alkohol. Akorát nevím kde. A pak jsem taky hodně využíval Twisto Snap, díky kterému jsem si nastavil placení nájmu dopředu.

A co tvoje další cesta?

Plánuju svatbu, takže to bude taky docela jízda.

Tak to dvakrát gratulujeme! Další podrobnosti o Danově výpravě najdeš tady.