Na Dominika Stroukala se v posledních týdnech obracejí lidé z jeho okolí s prosbou o radu čím dál častěji. Hlavní ekonom platební instituce Roger cítí rostoucí obavy z přicházející krize a ví, že má kolem sebe hodně příbuzných a kamarádů, kteří by se snadno mohli dostat do existenčních problémů. V rozhovoru s Dominikem jsme se snažili zorientovat v tom, co nás v příštích měsících čeká, a zároveň jsme hledali rady, jak to ve zdraví přežít.

Ze všech stran slyším katastrofické vize, že nás na podzim čeká nejhorší ekonomické období za posledních 10-20 let. Řekl byste mi na začátek něco povzbudivého?

Ty nejhorší ekonomické doby, které jsme v minulosti měli, trvaly v průměru rok. Takže i kdybychom se dostali do stavu, který bude katastrofální, jak jste říkala, to znamená, že dojde k nějaké ekonomické recesi, rapidně naroste nezaměstnanost, spolu s tím spojené sociální problémy, potom bychom mohli optimisticky vidět, že tyto věci trvaly rok a nestal se konec světa, potom šlo všechno dál.

A když se člověk podívá trošku za horizont svého života, ať už zpátky nebo dopředu, vidíme úplně neskutečné změny k lepšímu, které lidstvo zažívá. Teď jsme sice ve špatných dobách, to je pravda, ale nebude to trvat dlouho a úplně dlouhodobě se budeme mít parádně.

A teď pojďme k těm katastrofickým předpovědím. Opravdu to bude na podzim tak těžké?

Ono je to těžké už teď. Akorát se bude přidávat stále více a více domácností, které se dostanou na hranu nebo za hranu těch těžkostí. Tzn. už dnes rostou ceny potravin, energií, reálně nám klesají mzdy, do toho ještě nejistota z neukončené pandemie a tak dál. Jestli se to propadne v nějakou katastrofu, v nějakou recesi, něco, co pak budeme číst v učebnicích, je otazník. O tom teď nikdo nechce mluvit nahlas, nikdo nechce moc strašit, ale možné to je. Od roku 2008 jsme té učebnicové ekonomické krizi pravděpodobně nejblíž.

Podle nedávného průzkumu agentury STEM a KPMG 58 % lidí není schopno vůbec nic uspořit. Co mají v tuto dobu dělat tito lidé?

Nedávno jsem o tom psal článek. Dřív, když se nás někdo ptal na investice, jsme říkali: dobře, odložte si někde 3 – 6 měsíčních platů, co máte navíc, investujte a diverzifikujte tady a támhle. Ale takových domácností, které si tohle můžou dovolit, je v Čechách pár procent, a ty tyhle rady nepotřebují.

Pro další potom platí poučky, které považuji za knížecí rady, protože to slyšel pravděpodobně už každý, a pokud ne, tak to zopakuju: platí rozvrhnout si budget, znát svoje finance, podívat se na ně, klidně si vypsat na papír, za co člověk utrácí, za co utrácet chce, kolik vydělává. I kdyby nezměnil svoje chování a řekl si: “já jsem s tím takhle v pohodě”, už jenom vidět to na papíře může být osvobozující, protože člověk ví, že se chová nejlíp, jak může nebo jak chce.

Druhá rada je s někým se o tom poradit. Na všechno máme v dnešní moderní společnosti odborníky nebo se bavíme s protistranou, ale jak jde o osobní finance, má člověk pocit, že je schopný je zvládnout sám. Možná ale ne. Nemusí se radit nutně s finančním poradcem, ale často to může být někdo, kdo si prošel podobnými problémy, klidně i z rodiny nebo lze klidně i přijít na úřad.

Lidé často nevědí, že mají nárok na určité dávky, na nějakou pomoc. Stačí přijít na úřad a nechat si pomoc. Přijít do banky, když má člověk problém s úvěrem. Ty instituce o vás nechtějí přijít, nechtějí vás nutně potopit, chtějí, abyste byli jejich klienti a abyste byli spokojení.  (Pozn. aut.: Přesně takovou máme politiku i u nás v Twistu. Snažíme se být k zákazníkům co nejvíce otevření. Když mají potíže a přijdou za námi, vždycky se domluvíme na co nejvýhodnějším řešení.)

Ve chvíli, kdy má člověk nějaké peníze ušetřené, co by měl s nimi dělat? Investovat je, nebo utratit, protože ztrácejí na hodnotě?

To je otázka za milion. Vždycky jsou dvě varianty a ta současná je děsivá, protože možná máme Sofiinu volbu. Když byla doba nízké inflace a řešili jsme, jestli investovat, nebo ne, člověk se rozhodoval, jestli nechat své peníze znehodnotit o 2 procenta, nebo jít do rizika. Ale teď máme tu situaci trošku obrácenou. Kvůli inflaci jsme v jistotě velké ztráty. Člověk ví, že meziročně přijde o dvouciferné procento reálné hodnoty svých úspor. A teď je otázka, jestli riskovat, že to může být ještě víc při investování, nebo jít do jistoty ztráty, kterou někde na spořícím účtu zmírníte alespoň o pár procent. Možná je pro někoho neinvestovat schůdnější varianta, protože do všech těch problémů, které máme, do vší té nejistoty, jestli budeme mít práci, kdy nám bude končit fixace energií a hypoték, mít do toho ještě stres s investováním může člověku pěkně zavařit. Když dnes někdo zainvestuje 100 tisíc a na konci bude mít 110 tisíc, stejně těch 110 tisíc ztratí během toho času kvůli inflaci hodnotu. Tomu se nevyhneme. Pokud samozřejmě zatím nemáte neobjevenou investiční příležitost s nízkým rizikem, určitě není ostuda v současné době neinvestovat.

A nabízejí teď spořící účty takové úroky, které dřív nenabízely? Nebo je to jen můj pocit?

Samozřejmě, že dneska spořící účty dokázaly ta procenta zvednout. Problém českých spořících účtů v současnosti je, že jsou limitované. Banky nechtějí, abyste si tam poslali miliony, ale dají limit na několik set tisíc, do kterých to úročí. Nad předem určenou sumu neúročí ničím nebo nějakou minimální částkou. Tzn., že pro velké peníze, což ale většina z nás stejně nemá, spořící účet není.

Při současné úrokové sazbě se možná dostaneme na nějakou rekordní hodnotu, ale to, co je potřeba od toho odečíst, je inflace. Tzn. reálné úroky, to nominální zhodnocení mínus inflace, jsou dneska zase rekordně nízké. Při skoro 20% inflaci jste pořád reálně v hlubokém mínusu, skutečné úroky jsou dnes jedny z nejmenších v naší historii, i když to tak na první pohled nevypadá.

Podle výhledu ČNB, který zveřejnila na jaře 2022, jsme s inflací momentálně na vrcholu a příští rok už by měla být jen 4,1 %. Myslíte, že je to reálné?

Každou prognóznou v posledním kvartálu upravovala Česká národní banka svá čísla směrem nahoru. Minulý týden zveřejnili prognózu, kde to za rok 2023 nebudou už 4 %, ale 9,5 %. A počítají, že za první kvartál 2024 se dostaneme na 2,7 %.

My chceme od prognózy centrálních bankéřů jedno číslo. Kdybych vám řekl, že inflace bude mezi 2 a 20 procenty, řeknete mi: no, dobře, to by mi řekl můj pětiletý syn taky, tak k čemu potřebujeme ekonomy. Lidé chtějí ten střední odhad a ten střední odhad může být 9,5. Zajímavé je, že se hrozně roztáhly intervaly spolehlivosti. Zatímco v minulosti jsme říkali: inflace bude 2 % a byli jsme si na 95 % jistí, že bude mezi 1,6 a 2,4, dnes, když chcete stejný interval spolehlivosti, bude to v intencích mezi 2 a 20 %, což je šílené. Víme strašně málo i o relativně blízké budoucnosti, třeba jen za ten rok. Ale ČNB nám tím jedním číslem říká, že to bude 9,5 % příští rok, což je masakr.

A čím to, že je interval spolehlivosti tak hrozný?

Když si vzpomeneme ještě na dobu před pandemií, četli jsme v těch prognózách, že existují nějaká rizika, takzvané globální nejistoty, a říkali jsme si: dobře, může se rozhořet nějaký spor mezi Spojenými státy a Čínou a báli jsme se toho, že by nejistotu v globálním obchodu mohl způsobit Brexit. Dnes jsme v podstatě zapomněli, že se nějaký Brexit stal a těch nejistot je celá řada a jsou mnohem silnější. Ať už je to válka, lockdowny, ceny energií obecně, všechny ty logistické problémy, které pořád máme v dodavatelsko-odběratelských řetězcích nebo propadající se čínský realitní trh.

Kdyby všechno vyšlo, jak má a všechno bylo cajk, budeme mít za rok inflaci klidně na 2 %. Naopak když se všechno nasčítá, válka se protáhne přes celý příští rok, ceny energií nespadnou, do toho přijdou ještě jeden dva lockdowny, inflace může být klidně po celý rok na 20 %. Žijeme v době obří nejistoty.

Myslíte, že převaha negativních zpráv o tom, co všechno špatného nás čeká, může být součástí dezinformační kampaně směrem od Ruska? S cílem abychom upřednostnili české problémy před ukrajinskými?

Samozřejmě, že ruská propagandistická mašinérie využije cokoliv, aby odvrátila pozornost od Ukrajiny a také aby poštvala lidi proti sobě. Vidíme to na dezinformačních webech. Je to přesně ten tón, ve kterém se nese řada článků, videí a debat, které říkají: teď se věnujete pomoci Ukrajincům, kdybyste místo toho pomohli našim lidem, inflace by nemusela být 20 %, ale 2 %. To je samozřejmě úplná blbost, ale pokud člověk nemá ekonomické vzdělání, může dost dobře věřit tomu, že za současnou inflaci může současná vláda. Věří, že je to politická drahota a ne věc, na kterou bylo zaděláno delší dobu: velkými schodky během celého covidu, masivním pumpováním peněz do ekonomiky, ať už soukromě přes komerční banky rekordními úvěry nebo přes státní rozpočet do domácností a firem. Když se všechny tyto peníze roztočily, samozřejmě to způsobilo inflaci. A do toho válka, růst našich inflačních očekávání. Tento celý komplex se vysvětluje mnohem hůř, než když řeknete: zvolili jsme si špatné politiky, kteří pomáhají cizím, a ne nám, a proto tady máme drahotu. Toho samozřejmě propaganda využívá, to máte pravdu.

Máte z nadcházející krize stres i vy osobně?

Mě to spíš stresuje kvůli lidem kolem mě. Měl jsem štěstí, komu jsem se narodil a jaké jsem dostal vzdělání. Pokud se jako já v Česku narodíte lidem, kteří mají vysoké školy, máte velkou šanci, že ji budete mít taky. Takže z velké části jsem šťastný a v pohodě, a to ani ne vlastním přičiněním. Ale vidím kolem sebe spoustu blízkých, starších, příbuzných, kamarádů, kteří by se ve chvíli, kdy by začala výrazně růst nezaměstnanost a inflace by zároveň nezpomalila, dostali do existenčních problémů. Nemají našetřený žádný plat, nemají na čtyřnásobně zvýšené zálohy za elektřinu, takže řeší, jestli začít topit něčím jiným, jestli si svépomocí nainstalovat někam solární panely. Vidím, že jsou ve stresu, protože tyto problémy nikdy neřešili a teď musí a trápí je to. A to trápí i mě.

A kamarádům, kteří jsou z toho ve stresu, řeknete: ty nejhorší ekonomické doby trvaly rok, vydržte?

Říct vydržte rok je těžké. Když jsou to kamarádi, jsem ochotný se podívat na to, jak mají třeba poskládané úvěry a jestli se nedají někde sloučit, jestli se nedá zavolat do banky, sjednat si schůzku, jestli by se nedala snížit splátka, jestli by nemohli – koneckonců mluvím s Twistem – využít nějakých nástrojů, které – když budou užívat rozumně – jim můžou pomoct. Dneska často lidi ani neví, že mají nějaké možnosti. Naberou si někde nesmyslně drahé půjčky, ze kterých mají potom strach, a neví, jak se z nich vyvázat.

Spousta lidí by ani nedokázala vydržet rok, protože na to ani nemají. Nejhorší, a to nikdo z nás nechce, je třeba stěhovat se do menšího. To jsou rady, které taky zaznívají. Ale poradit staršímu člověku stěhovat se z místa, kde žil celý život s někým, koho měl rád, to by ho mohlo i zabít. Nepřeháním. Toto nejsou jednoduché životní volby. A změny takového typu by měly být až tou poslední možností.

Nekončíme moc optimisticky…

Doba je špatná. Ale je tak špatná, že si jen stěží dokážeme představit výrazně horší. Minimálně optimistické je, že v Čechách jsme tady do toho marasmu vstoupili v poměrně luxusní situaci – s nejnižší nezaměstnaností v Evropě a s jednou nejmenších na světě, s relativně srovnanými veřejnými financemi, s relativně stabilní politickou situací. Do problémů padá celá planeta a pořád je lepší být ve špatné době v Česku než v jiných zemích. To je podle mne optimistické.