Renata Salata pracovala celý život ve finančních korporátech. Před třemi lety ale výrazně změnila směr a nastoupila do tehdy startupového Twista na místo Chief Commercial Officer. Říká, že svého rozhodnotnutí nikdy nelitovala, i když musela obětovat hodně z korporátního komfortu. Jaká byla její kariérní cesta? Proč si myslí, že sport je důležitou přípravou na pracovní život? A jak vychovává svoje dvě dcery?

Kolik kariér jsi už zvládla stihnout?

To je otázka, kdy začneme kariéry počítat. Pokud bych se na ně podívala jako na cestu od startu k cíli, můžu za kariéru považovat už svoje sportovní angažmá. A sportovní kariéra volejbalistky pro mne byla nejlepší začátek. To mi dalo hodně do života, do způsobu, jak funguju v práci i kolektivu, a taky mě naučila bojovat o věci, kterým věřím, které chci dosáhnout. Vedle toho jsem se ale taky naučila, že svět neskončil v okamžiku, kdy jsem prohrávala. Čím víc nad tím přemýšlím z té vzdálenější perspektivy, pořád vidím fungování týmů lidí podobně: “Je tam tým? Je tam trenér?” Dívám se, jestli tam je někdo, kdo někam směřuje, udává směr, rozvíjí lidi a to je vlastně to samé v tom sportu.

Jak dlouho jsi hrála volejbal a jaký tam byl tvůj "kariérní" postup?

Začínala jsem v 9 letech a skončila asi ve 23. Hrála jsem třetí ligu, ale byli jsme o fous od druhé ligy. Byla jsem i dvakrát na nějakém celostátním soustředění vyvolených a tam jsem zjistila, že jsem malá. To bylo velké zklamání pro holčičku, které bylo 12, 13 let. Uměla jsem hrát, ale nevybrali mě do těch nejlepších z nejlepších, a to ne kvůli tomu, že jsem neměla skills, ale protože jsem nebyla dost vysoká. Vybrali tam holky, které měly přes 180 centimetrů. Sice vůbec nevěděly, co mají dělat s míčem, ale dostaly se tam. Pro mne to bylo první zklamání, že se svět řídí podle jiných pravidel, než kterým věříme nebo které nám připadají samozřejmé.

To muselo být těžké. A je zajímavé, že jsi dál hrála.

Víš, co mne drželo? Držely mne kamarádky, měly jsme skvělý tým. A vyrůstaly jsme spolu. Taky jsme měly náročného trenéra, o kterém si, když se teď sejdeme, vždycky hodně povíme. Máme na něj tisíce vzpomínek. Ještě když jsem ho potkala po 10 letech, měla jsem husí kůži. Byl pro nás autoritou, křičel na nás, ale zároveň nás posouval. Nešel nikdy za hranu, ale bylo to s ním mentálně náročné. Stanovil striktní pravidla a když je někdo porušil, tak mohl odejít. A já to nakonec udělala, odešla jsem do jiného týmu. Byla jsem ta rebelka, která se mu postavila, šla jsem jinam, kde jsem měla jiného trenéra, ale ten ze mne to stejné už nedostal.

Zdá se mi, že je to pak o nějaké udržitelnosti. Když někoho po deseti letech potkáš a pořád máš husí kůži, asi to není dobrá známka pro vaši předchozí spolupráci.

Myslím, že dneska bychom se mohli bavit o tom, že to byl mobbing nebo šikana, a jsem na sebe pyšná, že jsem odešla, že jsem si vybrala něco, co mne vyhovovalo dlouhodobě. Stálo mne to nervy, slzy, ale nakonec to rozhodnutí bylo fajn.

Postavit se něčemu je vždy posilující.

A on tě ten život taky posune. Stejně jsem věděla, že se tomu sportu nechci tolik věnovat a v té době jsem si ho užívala pro radost. A bez stresu. Pak jsem se začala soustředit jiné věci. Stala jsem se  v 19 letech delegátkou. Úplně bez zkušenosti, neznala jsem jazyk, ale měla jsem na starosti spoustu lidí na zájezdu.

To vypadá, že se nebojíš riskovat.

Ale já se hodně bojím rizika!

Ale nepůsobí to tak z toho, co říkáš.

Nepůjdu do obrovského rizika, ale z druhé strany se občas objeví něco, co ve mne tak rezonuje, že se pro to nadchnu a pak se nebojím. Upřímně, pracovat v Twistu pro mne bylo velké riziko. Ale byla jsem velmi namotivovaná, zvědavá a říkala jsem si, že nemám co ztratit. Takže jsem to za riziko tolik nepovažovala.

Takže jsi natolik věřila svým schopnostem, že změna prostředí nehrála takovou roli?

Je to vždycky o mindsetu, jak si to člověk nastaví. Ale možná zpátky, když jsem jela poprvé do Chorvatska jako delegátka, nebylo to stoprocentně riskantní. Znala jsem to prostředí, trávila jsem tam dětství s rodiči, do nějaké míry to pro mne bylo bezpečné.

Co tě vlastně motivuje dělat rozhodnutí a kariérní změny? Zvědavost?

Zvědavost a potřeba nežít v nudě, v rutině, to je něco, co zabíjí moji energii. Někdo tomu říká development, já tomu říkám konstantní změna. Potřebuji vidět, kam jdu a kam směřuju. Dokonce se ráda stěhuju, protože ta změna představuje další výzvu, která mi dodává energii. Jednoduše mám potřebu něco stále vylepšovat a učit se tím něco nového.

Jít do Twista muselo znamenat velkou odvahu. Pokud vím, lidi z tradičních finančních institucí považují startupové fintechy za velké riziko.

Byla jsem rozhodnutá odejít z předchozí práce, z Providentu. Mentálně jsem byla připravená na novou výzvu, protože jsem už necítila čerstvý vzduch, neměla jsem balanci, která by mě dobíjela, a byla jsem z toho otrávená. Měla jsem uvnitř té firmy i nějaké jiné možnosti, protože mě tam chtěli, ale já jsem řekla ne.

A pak jsem začala chodit na pracovní pohovory. První byla nějaká jiná finanční instituce a já tam zjistila, že ten způsob přemýšlení je jak přes kopírák, je zastaralý a že mne reálně nikam neposune. V té době jsem potkala Michala Šmídu s Lukášem Janouškem. Ze schůzky s nimi jsem odešla strašně naspeedovaná. Když se mne ptal manžel, jaké to bylo, říkala jsem mu, že poprvé cítím nějakou energii a že, i když ti lidé žijí v jiném světě než já, mám šanci si s nimi rozumět. Bylo tam to „NĚCO“. A to byl důvod, proč jsem se rozhodla do Twista jít. Žádné racionální argumenty za tím vlastně nebyly. Upřímně jsem hodně obětovala, abych mohla nastoupit.

A co jsi obětovala?

Hodně svůj komfort, finanční podmínky. Takové věci, které lidi hodně drží v korporátech. Máš firemní auto, nějakou pozici, všichni vědí, co a jak. A když jsem přišla do Twista, tady nic nebylo. Bylo to obrovské vystoupení z komfortní zóny. I ta maličkost, že nemáš svůj velký stůl a pět metrů volného místa kolem sebe. Tam mi skoro všichni říkali „paní ředitelko“ a sem jsem přišla a jezdila na služební cesty do Polska, kde jsem spala v hostelu.

A teď? Po třech letech v Twistu se cítíš jak?

Za nic bych to nevyměnila. Každý ten kus kariéry mi dal něco jiného. GE Bank fantastický start, obrovskou zkušenost, skvělé lidi. Provident mi taky dal velkou šanci: jako mladá holka jsem tam řídila marketing celé firmy, která tehdy vydělávala obrovské peníze. I tam bylo všechno fajn. V Twistu jsem ale našla lidi, kteří jsou pro mne partneři. Poprvé lidem v práci stoprocentně důvěřuju. A to mi dává vnitřní klid.

Pokud jde o ženy v pracovním procesu, v Česku máme stále vysoký pay gap, o ženách se říká, že mají menší sebevědomí…

To máme!

A je na to nějaký recept?

Já to sama vidím u sebe nebo u holek, které považuji za úspěšné manažerky. My nemáme tu vnitřní odvahu “bullshitovat”, my jsme vždycky poctivé. Musíme mít jistotu, že to zvládneme. Nepůjdeme do něčeho, kde nemáme zkušenosti, i když bychom to v konečném důsledku zvládly. Protože se bojíme, co řekne okolí, že nejsme dostatečně připravené, že nejsme dost dobré, že na to nemáme. Podívej se, jak jsou vychovávané děti, třeba když soutěží. Když nevyhraje kluk, tak slyší, že se mu to nepovedlo. Když nevyhraje holka, dozví se, že to nevadí, že je to pohodě. Myslím, že způsob, jakým koukáme na věci od malička, vytváří pozice pro ženy. Že kluk musí být odvážný, vítězit, zatímco holky nemusí uspět a říkáme „to je v pohodě, že rychlejší byl chlapeček“. To nám zůstává. My se reálně bojíme říct si o brutálně velké peníze, i když bychom je chtěly. Musíme mít vnitřní pocit, že si je zasloužíme.

Takže recept?

Základ je si to uvědomit. A pak si taky uvědomit, že v některých aspektech jsme prostě lepší.

V kterých?

První, co mne napadá, je empatie. Fokus na lidi, jaké jsou emoce ve vzduchu. Z nějakého důvodu HR většinou řídí žena. To je naše silná stránka. Umíme situace řešit bez větších konfliktu, někde nemáme takové ego. Takže je důležité vědět, že se to děje, a pak to kontrolovat. Občas taky potřebujeme mentora, mentorku, kteří nás posunou a dají nám sebevědomí. A navíc žena, která působí sebevědomě, nebývá tak často pozitivně vnímána. Všechno má pro a proti.

A jak vychováváš svoje dcery? Snažíš se je jim neříkat „to nevadí“?

Jak kdy. Snažím se je učit bojovat, ale taky aby nebojovaly za každou cenu. Chci, aby měly šanci zažít sport, který výhrami a prohrami připravuje na život a taky vytváří ambice jít dál. To je důležité. Bourat ty hranice a stereotypy, ale ne za každou cenu. Protože být dlouhodobě v nějakém nepohodlí nefunguje dobře. Do jisté míry jde i o osobnost jako takovou. Ne každý je průbojný. A je jedno, jestli je to kluk nebo holka.