Když Dan Born, který v Twistu pracuje v produktovém týmu (má na svědomí třeba Nákup na třetiny), splní cíl své letní cesty a vystoupí na vrchol Gasherbrum II v 8 035 metrech, stane se tak nejmladším Čechem, kterému se podaří pokořit osmitisícovku.

Dane, co je cílem vaší expedice?

Naším cílem je vylézt Gasherbrum II, což je jedna z nejosamělejších osmitisícovek na světě. To znamená, že nás čeká dlouhá cesta, než se vůbec dostaneme na začátek výstupu. Bude to asi 4 nebo 5 letů a pár dní v džípech. Teprve pak se dostaneme do basecampu (= základního tábora), kde ta pravá sranda teprve začne.

Proč zrovna tahle hora?

Je to levné, levné v kontextu drahých expedicí. Ve srovnání s Nepálem je to o polovinu levnější. A z pákistánských hor zase Gasherbrum II představuje nejlepší poměr dostupnosti a bezpečnosti. Ještě tam je totiž K2, velmi těžká hora, a Broad Peak a Gasherbrum I, který by tedy taky přicházel v úvahu.

Kolik vás bude?

Z naší expedice osm nebo deset, je pět dní před plánovaným odjezdem, ale počet účastníků stále není jasný kvůli covidovým potížím. A na místě...to záleží na tom, jak se zkombinují místní s osly a kozami. Může jich být 70 nebo nižší desítky.

Proč tolik lidí?

Je to 50 dní na těžko. To znamená, že celou tu dobu nebudeme mít přístup k žádným zdrojům, a tak si je budeme muset vzít s sebou. Potřebujeme spoustu výbavy. Odlétáme z Česka s půl tunou vybavení. Půjdeme osm dní do základního tábora a ty by nás neměly vysilovat. Proto si tam člověk ulevuje tím, že ten trek absolvujeme s co nejlehčí zátěží. Zbytek nesou nosiči nebo zvířata, které pak poslouží jako jídlo. Jenže, nosnost jednoho nosiče je sice 25 kilo, ale polovina z toho padne na jeho vybavení a jídlo, proto je potřeba tolik lidí.

Co vám vlastně nosiči zařídí? Jenom nosí věci?

Poskytují celý komfort. Zařizují nám noclehy, staví stany. V táborech totiž budeme mít společenský stan, dokonce i shower tent a toilet tent, což si teď nedokážu představit. A v základním táboře nám budou vařit. Ale nahoru, na vrchol Gasherbrum II jdeme bez nosičů a bez kyslíku.

Kolik času zabere samotný výstup?

Jsou to čtyři dny. Nejprve půjdeme ze základního tábora do tábora C1, tam přespíme, pak půjdeme do C2 tábora, tam přespíme a z C3 se chodí na vrchol. Na vrchol se stoupá ideálně ten den, kdy se probudíme v C3. Po zdolání vrcholu se sestupuje do C2 nebo i do C1 a všude se sbírají věci, takže expedice je hodně nabáglovaná, sbírají se stany a spacáky. Dělá se to tak, že se jde z C2 do C3, kam se přijde třeba ve dvě odpoledne. Přespí se 3, 4 hodiny a v sedm se vyráží na vrchol. Jde se celou noc a pak je celý druhý den na sestup.

Takže ta závěrečná část se jde po tmě?

To ano, ale na vrchol se dojde za rozbřesku. Je tam třeba dojít co nejdřív, protože v noci je větší zima a dopoledne je statisticky lepší počasí, takže žádné bouřky a tak. A máš pak delší čas to celé vyřešit, tedy snést věci z nižších táborů. Existují pravidla, že když do nějakého času nevyjdeš na vrchol, musíš se otočit a vrátit dolů. Vždycky se chodí přes noc. I na menších horách.

Jaké je tam klima?

V základním táboře je nad nulou, třeba pět stupňů, ale hodně tam svítí sluníčko, jak už je to vysoko. Viděl jsem fotky, že tam lidi chodí v kraťasech a tričku, ale hrozí, že se můžeš brutálně spálit. Takže se to musí balancovat, aby se tam člověk neseškvařil a zároveň neuvařil. A nahoře může být minus 30, minus 40 stupňů.

Co s sebou máte za vybavení?

Všechno funkční. To jsou takové ty funkční buzzwords – merino, goretex, vlna, peří. To zná asi každý outdoorový člověk. Péřovky s sebou máme tři různé, protože dole bojuješ s tím, že je tam teplo, takže je potřeba jen něco lehkého, nahoře zase bojuješ s tím, že je tam mega zima, takže potřebuješ teplou péřovku. Ale zase si pod ní můžeš vzít tu lehkou. Různě se to skládá, ale je toho hodně. Nejzajímavější kus oblečení je pro mě péřovka, kterou jsem si půjčil od Misky (vlastním jménem Petr Mareš), který leze s Jarošem. Abych si ji nemusel kupovat, napsal jsem mu a on mi ji půjčil za láhev vína. A je to taková šílená bunda, protože je jak krychle, jsem metrový na šířku i přes ramena. 40 minus stupňů v ní ale bude fajn.

Jak budete cestu zvládat časově?

Od pákistánského ministerstva musíme nejdříve získat povolení na vystoupání na horu. Do základního tábora se dostaneme asi 14 dní po odletu a pak tam budeme trávit další týdny, minimum v základním táboře je 15 dní, maximum 20.

Těch pokusů dostat se nahoru bude víc?

Ano. To nejsou pokusy, ale spíš vynášky. První je, že si jdeš postavit výškový tábor C1 a pak jdeš zpátky do základního. Pak si postavíš dvojku, takže jdeš, projdeš C1, postavíš C2 a jdeš přespat do C1. A tím se aklimatizuješ. Celý proces aklimatizace je takhle postupný. Pak můžeš přespat v C2, ale stany postavíš v C3, chvilku se tam zdržíš, aby si tělo nastartovalo ty procesy vytváření krvinek na tu výšku.

Proč je aklimatizace důležitá?

Nahoře je málo kyslíku v atmosféře, takže tělo si musí vytvořit víc červených krvinek, které nosí kyslík po těle, aby nám stačilo méně vzduchu k tomu, abychom fungovali nějak normálně. Není to normál jako tady, ale aby tam byl člověk schopný fungovat.

A ty jsi byl zatím nejvýš v 5 000 metrech?

Přesně 5 642 metrů na Elbrusu. Teď to bude o dva a půl  kilometru výš. A jsme tam tři takoví, co jdeme z Elbrusu na osmičku. Jdeme to zkusit, uvidíme, jaký to bude. Jestli nás tam tělo pustí, jestli nás ta hora pustí. Uvidíme.

A na Elbrusu jsi tu výšku cítil?

Cítil jsem to. My jsme tam měli problém s počasím, takže jsme měli kratší aklimatizaci. Šli jsme ze základního tábora rovnou na vrchol, takže jsme vypustili jeden mezistupeň a cítil jsem to hodně. Měl jsem křeče v břiše, bolela mně hlava, byl jsem malátnej, tak uvidíme, jaký to bude tady. Ale tady je mnohem víc času na aklimatizaci. Věřím, že na 6 tisíc to bude v pohodě, ale myslím,  že každý další metr navíc bude cítit.

Být malátný na horách, to je skoro nebezpečné.

Je to zajímavý. A je to takové, že se ti ty věci nezdají být reálný, je to trošku jako mít v sobě alkohol. Měli jsme tam kluka, který v 5 300, což je malá výška, začal padat ze strany na stranu, nebyl schopný udržet se na nohou.

Tento výstup nahoru, jak moc půjde o horolezectví a jak moc o pěší turistiku?

Je to vysokohorská turistika. Není to lezení, není tam vertikální stěna. Technicky nejobtížnější část je dole kolem 6 000 metrů, je tam ledopád a spousta trhlin, což je dobré, že to není v žádné výšce a budeme mít čistou hlavu to prolézt. A z C3 je to pěkný traverz, jdeš po hraně kopce a pak se jde ostrým hřebenem na vrchol, což je taková ostrá žiletka. Po jedné straně máš tisíc metrů a z druhé strany taky. Ale není to lezení, je to chůze v exponovaném území.

Budete se jistit?

Budeme se jistit, kde je třeba. Bereme s sebou sedáky, cepíny, mačky.

Jak je to s jídlem?

Do základního tábora a všechno jídlo po celou cestu je zajištěno Pákistánci a na kopec si bereme jídlo každý z nás. Bereme si tam lyofilizované věci, mrazem se z nich dostane voda, je to pak pytlík asi o 125 g a když se do něj dá voda, najednou je to 450 gramů dobrého jídla. Pak řešíme snídaně, a to kaší. Ale problém je, že člověk v takové výšce nemá hlad, nemá chuť k jídlu a musí se do toho nutit a tlačit, musí to být něco opravdu chutného, aby to člověk zvládal.

Co máš dobrého s sebou?

U mě vyhrála indická kuchyně, protože je to rýže s něčím, která chutná pořád stejně.

Jak ses připravoval fyzicky?

Hodně věřím svému tělu, protože mládí vřed...smích. Jsem zvyklý chodit dlouhé túry od šestnácti. Teď jsem posledního půl roku chodil každý týden, často jsem si vzal 25 kilo na záda a chodil jsem treky. Aby si to tělo zvyklo. Protože mě dřív štvalo, že tělu první týden vadí batoh, bolí záda, dělají se otlačeniny.

Měli jste problémy s odletem a teď když spolu sedíme, stále není jisté, zda odletíte...

Až do začátku května to vypadalo, že vše bude v pohodě, že stačí negativní test. Ale pak se rozjel covid v Indii a Pákistán začal něco dělat. Hodně zpřísnili a zavedli pravidla, že všichni členové expedice musí být očkovaní. Což bylo v době, kdy v ČR se očkovalo 50+. Tak jsme se ocitli v situaci, kdy pro nás byla možná jen jednořádková vakcína Johnson&Johnson. Naštěstí jsme našli lékaře, kteří nám to dali. Takže očkování jsme vyřešili. ALE pak zase na konci května, ani ne měsíc před odjezdem, dal Pákistán ČR na seznam zemí, odkud se tam nesmí přicestovat. To bylo nepochopitelné, protože tehdy už v Česku byla situace docela dobrá. Takže jsem rozjel kampaň, psal jsem pákistánským médiím a vládě, českému konzulátu, abychom dostali výjimku nebo aby vyřadili Česko z toho seznamu. Nakonec se s vládou potkal i Gulan, jenž je majitelem kanceláře, která zařizuje expedice v Pákistánu a i tu naši. Pak přišla zpráva, že nás vyřadili. Už jsme se radovali, ale pak se ukázalo, že náš původně plánovaný let nebyl dostupný. A najednou nešlo létat do Islámábádu. Našli jsme jinou trasu, ale ta se zrušila pro prodej a tyto lety rušili dva dny předem. Takže jsme koupili jiné letenky přes Dubaj. Ale je to drama do poslední chvíle. Zpáteční letenku ještě nemáme. Uvidíme, co bude v srpnu.

Kolik vlastně expedice stojí?

Balíček od pákistánské agentury, která nám zajišťuje nosiče a jídlo, zapůjčení stanů a vnitrostátní dopravu, vyjde na 5 000 dolarů na osobu. Pak je tam letenka, která stojí kolem 20 tisíc. A pak výbava. Kdybych ji měl počítat, jsou to spíš stovky tisíc. Kdybych to měl sečíst, je to asi 200 tisíc plus pár set tisíc, které má člověk ve výbavě. Není to levná dovolená, ale na druhou stranu, lidi jezdí do rezortů, kde zaplatí desítky tisíc za 14 dní. Já tam jedu na 50 dní udělat si zážitek na celý život.

Když jsme u financí, jak ti pomohlo Twisto?

Samozřejmě jsem platil Twistem letenky kvůli výhodnému kurzu. A do 5 000 metrů mi platí pojištění, které mám s tarifem Premium. Twisto jsem ale taky využil na dobu, kterou nebudu v ČR. Naplánoval jsem si všechny pravidelné platby na dobu, kdy tu nebudu, přes Twisto Snap. Poslal jsem o nich informace na plati@twisto.cz a mám tak spolehnutí, že budou zaplaceny v termínu. Je to jednoduché.

Budeš na výpravě zase nejmladší (přečti si o jiné expedici tady)?

Nejmladší Čech na vrcholu osmitisícovky. Ale není to zas taková meta. Martin, parťák, který nás dal dohromady,  byl na osmitisícovce v 25 letech a já tam teď jdu ve 24 letech.

No, my si myslíme, že je to meta vrcholová. Hodně štěstí Dane!

A jak to bylo dál? Čti tady.