Dan Born miluje expedice a Twisto. Anebo obráceně. Twisto a expedice. S obojím začal brzy, ve svých 16 letech, a doteď neskončil. Naopak. Vybírá si další a další výzvy. Z IT oddělení teď putuje do vývoje produktu. A má za sebou 700kilometrový přechod jezera Bajkal. A zase to všechno zvládl za hodně krátkou dobu. Zamrzlé jezero přešel jako nejmladší člověk vůbec a jeho expedice byla tou českou nejrychlejší.

Přejít zamrzlý Bajkal. To mi zní jako docela bláznivý podnik. Kolik lidí to už napadlo?

Dohledal jsem asi 30 expedic. A když jsem koukal na věk účastníků, tak mi z toho vyšlo, že jsem nejmladší, kdo to zvládnul. Navíc jsme to ze všech českých expedic zvládli nejrychleji. Za 16 dní a 6 hodin. Takže máme zápis na Wikipedii. Hezký se tam dostat.

A jak ses k tomu dostal?

Začali jsme to plánovat asi před rokem. Oslovil mě k tomu podniku kamarád Láďa, když jsme se loni vraceli z Finska, kde jsme byli na přechodu jezera Inari. Tam jsme se poznali a Láda s tou myšlenkou přišel. Akorát neměl nikoho, s kým by tam jel. A protože já neumím říkat ne, plácli jsme si. Pak jsme začali společně podnikat různé akce, šli jsme na brdskou stezku, vylezli jsme Elbrus v Rusku a teď Bajkal.

Co tam bylo nejhezčí?

Je to tam krásné, 700 kilometrů ničeho a úplný klid. Led je ta nejhezčí podlaha. Navíc jsou tam všude tarosy, to jsou ledové kry, které ční nad hladinu. Láme se přes ně světlo a vypadá to opravdu nádherně. To je tak křišťálově, až neuvěřitelně modré. Akorát tam ten led praská, a to vážně nahlas. Začne to všude praskat a bublat. Na začátku jsme se toho zvuku báli, ale pak nám došlo, že je hodně nepravděpodobné, že by to prasklo přímo pod námi. Na noc jsme měli špunty v uších a byl zase klid.



Jaké jste tam měli počasí? Byla to pravá Sibiř?

Vyšlo nám tam úplné jaro. My jsme byli ready, že tam bude minus čtyřicet, ale přijeli jsme tam a bylo deset, patnáct pod nulou, takže v tomhle směru jsme přechod měli zdarma. Když foukalo, byla pocitová teplota samozřejmě horší, ale na druhou stranu týden před tím, než jsme dorazili, tam bylo běžně minus 38. Takže jsme měli fakt štěstí.

Jak vypadal váš den na zamrzlém Bajkalu?

Nejhorší byla rána. Ta byla na celé expedici asi to nejhorší. V 6:30 zazvonil budík, ale nám asi půlhodinu trvalo, než jsme v sobě vyškrábli poslední kousky motivace a vstali. Otvor ve spacáku, ze kterého nám koukala jenom pusa a oči, byl celý zamrzlý a my museli vylézt a začít na sebe navlékat zmrzlé vrstvy oblečení. A to jsme věděli, že nás ani potom nečeká nic příjemného. Pak jsme do sebe nalili litr čaje - a to je fakt hodně, to se ti nechce, aby se zahřálo tělo. Bylo to důležité i proto, že jsme pili jen pětkrát denně. Pak jsme do sebe hodili kakao a následovala kaše. A já tak nemám rád kaše. Navíc všechno bylo studené. Veškeré teplo z vody se vždycky spotřebovalo na ohřátí ešusu, ne jídla. Když jsme se najedli, bylo třeba udělat všechny ranní procesy. Jeden rozehříval led, abychom měli vodu do termosek, druhý balil stan a připravoval saně. To všechno nám zabralo dvě hodiny. A první den čtyři.


To z ní jako hodně náročný start dne. Pak už to bylo lepší?

Pořád jsme jedli, jedenáctkrát denně. Tělo potřebovalo energii. Nejlepší byl samozřejmě samotný pochod. I když zas nebylo, o čem přemýšlet. První dny byly super, to jsem v hlavě řešil hodně věcí, ale po deseti dnech jsem si promyslel všechno, co bylo třeba, a jak se k nám nedostávaly žádné nové informace, byla hlava prázdná. A tak jsem si chtěl třeba zpívat, ale zjistil jsem, že si nepamatuji žádné texty. Jen hymnu a nějaké dětské říkanky. A to zase ne úplně celé. Třeba celý jeden den jsem řešil, kdo spravuje pec v písničce Pec nám spadla.

Pecař?

Dědeček. Už to vím.

A to jste si nemohli za chůze povídat?

Za den jsme ušli asi 40 kilometrů. To ano, ale většinu z toho jsme šli daleko od sebe. Někdy i několik kilometrů. Láďa je totiž o něco menší než já, takže nemůže jít stejnou rychlostí, aby se nezpotil. Zatímco já zas nemohl jít stejně rychle jako Láďa, to by mi zas nebylo teplo. A nezpotit se je alfa a omega takové výpravy. Když se člověk zpotí, prohrál, protože oblečení zvhlne a veškerá izolace jde pryč. Je docela úsměvné v minus dvaceti řešit, že se nemůžeš zpotit.

To ano, představuju si vás jako polárníky, od hlavy až k patě v kožešinách. Ale to je asi hudba minulého století.

Žádnou tlustou vrstvu nemáš, jede se cibulový systém. Měl jsem maximálně pět vrstev, termotričko, polartechovou mikinu, softshellovku, péřovou a goretexovou bundu. Všechny tyhle materiály spolu dobře pracují, ale běžně jsme chodili ve třech vrstvách, někdy ve dvou. Já chodím tak na hraně, na žiletku. Když vycházím, je mi zima, ale během prvních 15 minut buším tak, abych se zahřál, a potom zpomalím na tempo, abych se udržel na normální teplotě.

Kromě polárního vybavení jsi do Ruska na Bajkal vyrazil s Twisto kartou. Jak vám ulehčila život?

Překvapilo mě, že tam všude brali bezkotakntní platby, dokonce ruské taxíky mají integrovaný Apple Pay, takže jsme i tam platili Twistem. A taxíky jsme využívali fakt hodně, protože tam jsou opravdu levné. Platby jsem pak s Láďou splitoval. Zpáteční letenky jsme dokonce kupovali uprostřed Bajkalu. Věděli jsme o jednom místě, kde byl signál. V tu chvíli jsme už také měli představu, kdy se budeme vracet domů. Takže jsem na zamrzlém Bajkalu kupovali zpáteční letenky přes Twisto. Nejen že to bylo rychlé, ale díky výhodnému kurzu, který s Twistem mám, jsem za ty letenky ušetřil asi 400 korun. Nemluvě o dalších nákupech.

Kupovat letenky přes mobil z divočiny... takže takhle teď vypadá polární výprava.

Nejvíc mě fascinovalo, že jsme přes Apple Pay  dokonce zaplatili oříšky ve třetí cenové skupině na transibiřské magistrále. A ocenil jsem i cestovní pojištění, které mám od Twista. I na tuhle výpravu nás bylo schopné pojistit. Mám Premium účet, takže to bylo zdarma. Jednoduše jsem byl hrdý uživatel Twista na Bajkalu.

Jaké bylo setkání s realitou?

To bylo hned v Nizhneangarsku, na břehu Bajkalu, kde jsme poprvé po 17 dnech pocítili teplo, které jsme nevyprodukovali sami, tedy naše těla. To byla neuvěřitelná senzace. Ale hrozně dlouho nám trvalo, než jsme si na to zvykli. Přišli jsme na ubytovnu a tam bylo asi 20 stupňů a my jsme úplně vařili. Tělo to vůbec nezvládalo. Větrali jsme tam jako diví a snažili jsme se s tím srovnat. A hodně dlouho nám trvalo pochopit, že je to za námi. Pocit radosti a úlevy nepřišel, když jsme opustili led, tedy kdy bych to čekal, ale až za pár dní. Zpracovat všechny ty pocity a emoce nebylo jednoduché.

A co jsi tak dlouho trávil?

Nepřešel jsem jenom Bajkal, ale zároveň jsem vyšel hodně daleko ze své komfortní zóny. Teď si mnohem víc vážím všeho, co mám kolem sebe. Dneska a vlastně každé ráno, když mi zazvoní budík, těším se do práce. Tady je všechno tak jednoduché a snadné. To si tam člověk začne uvědomovat. Na zamrzlém Bajkalu se ti požadavky od života sníží na minimum, musíš jen přežít ten den. Pak si vážíš úplně všeho a máš radost ze všech maličkostí. To je takový ego trip, chceš si sobě a všem okolo dokázat, že umíš zatnout zuby a překonat i takové peklo. Od začátku nám bylo jasné, že to bude náročné, a taky bylo. Ale zároveň je to důvod, proč na ty expedice jezdím. A čeká mě další, tentokrát pojedu do Grónska.

Tak hodně štěstí. A nezapomeň: “…zavoláme na dědečka, ten má velké kladivo. Dá do toho čtyři rány a už je to hotovo.”