Pracovala na vedoucích pozicích v tureckých bankách, před pěti lety se rozhodla radikálně změnit svůj život a přestěhovala se do Londýna. Tam potkala Param, současného majitele Twista, který ji přivedl do České republiky. Nemika Menevse, první dáma Twista, nám vyprávěla o své kariéře a o tom, jak vychovávat děti.
Jaká byla tvoje vysněná práce, když jsi byla dítě?
Myslím, že to bylo být učitelkou, jako většina dětí. Hrála jsem si na to. Měli jsme skříň a ta byla bílá a já předstírala, že je to tabule. Moje máma je učitelka. Možná jsem byla pod jejím vlivem a ve škole mě ovlivňovali i učitelé.
Myslíš, že ti z toho něco zůstalo?
Když něco vím, ráda se o to podělím. Takže to není tak, že bych učila jako učitelka, ale sdílím to, co vím a taky se stále učím od lidí z oboru.
Dokázala bys spočítat, kolik kariér jsi za svůj život vystřídala?
Byla jsem bankéřkou a teď se věnuji platebnímu byznysu. Jsou to tedy dvě různá odvětví. Když jsem byla v bance, začínala jsem jako junior a pak jsem byla několikrát povýšena. Pak jsem byla manažerkou jednoho z největších korporátních týmů v bance, a teď jsem v Paramu, což je moje druhá kariéra po bankovnictví. A jsem taky mámou, což je koníček, kariéra i byznys. Takže jsem máma i byznysmanka.
Co jsi studovala na vysoké škole?
Mezinárodní vztahy.
A myslela sis v té době, že se budeš věnovat bankovnictví nebo finančnictví?
Když jsem začínala s mezinárodními vztahy, přemýšlela jsem o tom, že budu v zahraniční politice jako velvyslankyně, a také jsem přemýšlela o novinařině. Ale ve třetím ročníku jsem nastoupila na stáž do banky. A bankovnictví se mi zalíbilo. Bylo to velmi dynamické, a to zejména korporátní bankovnictví. Každý den se setkáváš s novými lidmi, s firmami, učíš se nové věci. Takže ta stáž hodně změnila. Pak jsem se rozhodla, že se budu věnovat bankovnictví.
Ve stejné instituci?
Začala jsem v jiné bance. Ale ta stáž mě přivedla na myšlenku, že když se stanu bankéřkou, budu šťastná. Kdybych tu stáž neměla, nejspíš bych šla dělat něco jiného. Ale být bankéřkou se mi opravdu líbilo. Dotýkalo se to různých odvětví a byla to výzva. Myslím tím, že se každý den musíš učit nové věci. Firemní bankéř musí mít přehled o všech produktech - export, import, prodej, úvěry, půjčky. Každý den může být jiný, protože se setkáš s novými věcmi a je to taky velmi sociální. Pracovala jsem s lidmi z největších korporací v Turecku.
A pak ses před pěti lety rozhodla začít zcela novou kapitolu svého života a přestěhovala ses do Velké Británie. Jaká tam byla tvoje práce?
Pracovala jsem spíše s firemními zákazníky, pro které jsem dělala obchody v Londýně, protože to je centrum financí. A pak jsem narazila na Param. V té době se snažili získat licenci od FCA, licenci na elektronické platby. Řekla jsem si, že bych mohla být užitečná v oblasti compliance, řízení a řízení vztahů s bankami a regulátorem. A tak jsem začala. Pak se to změnilo v jiný, větší příběh. Velmi ráda se učím novým věcem a v zemi, kam jsem se právě přestěhovala, to pro mě byla opravdu docela výzva. Naučit se tamní předpisy, naučit se podnikat, získat licenci od regulátora. To všechno byly věci, které mě hodně naučily. Tehdy jsem zjistila, jak velké a dynamické je odvětví plateb. Je ještě dynamičtější než korporátní bankovnictví. A Londýn je skvělý v tom, že tam roste spousta fintechů, nových nápadů, inovací.
Přestěhování do Londýna pro tebe muselo být opravdu těžké, úplně jsi změnila svůj život.
Nevím, jak to říct, ale já si na nové věci zvykám opravdu okamžitě, to asi patří k mé povaze. Nejtěžší na tom nebylo přestěhovat se do Londýna a začít nový život. Nejtěžší bylo to rozhodnutí. Když se podíváš na můj život, měla jsem velmi dobrou kariéru, měla jsem velmi dobré podmínky k práci a všichni moji přátelé mi říkali: Zbláznila ses? Nechat tohle všechno za sebou a začít nový život po čtyřicítce. Ale já jsem chtěla vychovávat svého syna v jiné zemi než v Turecku, takže to byla jedna z mých hlavních motivací. A když jsem se rozhodla, že to udělám, bylo to už snadné.
Kolik žen pracuje ve finančnictví?
Finance jsou velmi dominantním prostředím pro muže, což mě překvapuje i ve Velké Británii, kde je hodně fintechů. Když se podíváš na téměř všechny země, 50 % zaměstnanců tvoří ženy. Ale v odvětví platebního byznysu se na schůzkách sejde jen pár žen. V bankovnictví to vypadá podobně. Myslím, že je tam hodně žen, ale nepostupují v kariéře vzhůru, takže se s ženami vlastně skoro nepotkávám.
A cítíš se v zasedačce plné mužů sama?
Já osobně se osamělá necítím. Ale říkám si, proč tam není víc žen. Opravdu by mě zajímaly důvody, které za tím stojí.
Máš nějaké teorie?
Myslím, že to souvisí s mateřstvím. Ženy matky musí na určitou dobu zmrazit svou kariéru, a když se pak vrátí, jejich kolegové se ve své kariéře mezitím posunuli. Možná proto jdou muži daleko.
Jak dlouhá byla tvoje mateřská dovolená?
Do práce jsem se vrátila, když byl synovi rok. Na poměry Turecka to bylo dlouho. V Turecku je to obecně tak 6 měsíců. Takže jsem si vzala neplacené volno.
Využívala jsi nějaké instituce pro péči o syna? Možná to víš, ale v České republice nejsou téměř žádné státní jesle pro děti do 3 let.
Slyšela jsem to a dost mě to překvapilo. Podpora rodiny v Turecku je opravdu dobrá, protože rodinné vazby jsou tam velmi úzké. Takže pomáhají sestry, maminka, tchyně, i když bydlí v jiných městech . Ale jsou tam také dobré podpůrné služby. Například v našem případě nám pomáhala moje maminka a tchyně. U svého syna jsem chtěla, aby byl co nejdéle doma. Když mu byly dva roky, začal chodit do školy na dva dny v týdnu, aby si našel kamarády a aby se naučil sdílet věci. Když mu byly tři, prodloužili jsme to na tři dny, a naplno tam šel v pěti letech. V šesti letech nastoupil do základní školy. Před návratem do práce jsem si promluvila se synovou lékařkou a zeptala se jí, co mám dělat. Byla to profesorka a žena a řekla mi, že není důležité, jak dlouho se synem budu, ale že jde o kvalitu toho času. Řekla mi, že mohu být dobrým vzorem jako žena s povinnostmi mimo domov. A také mi řekla, že jsem ambiciózní člověk, a když zůstanu doma, tak na něj všechny ty ambice naložím. Takže budu chtít, aby byl nejlepší ve škole, aby všechno dělal perfektně, a to bude zdrcující pro mě i pro něj. Manžel a rodiče říkali, že zvládnu obojí, tak jsem se vrátila do práce.
V České republice máme rozdíly v odměňování žen a mužů. V Evropské unii je průměr 13 %, v České republice je to přes 16 %, ale ve finančním sektoru je to asi 40 %.
To vím a opravdu mě to překvapuje. I ve Velké Británii to tak je, ale snaží se to změnit. Možná musí změnit myšlení, nejen platy. Protože ženy pracují stejně jako muži.
Co by se podle tebe mělo změnit, aby ženy měly lepší postavení?
Musíme se změnit mentálně. Důležitě je to, jak vychováváme naše děti. Stejně to platí i v byznyse. Pokud nechceme ženy upřednostňovat, měli bychom s nimi jednat stejně jako s muži. Když bude ve vrcholných pozicích víc žen, změní se myšlení managementu a potom i manažerů. Tahle změna může trvat dlouho, ale opět začíná u žen. Jak jsem říkal, tím, jak vychováváme své děti a jak se snažíme řídit firmy, ve kterých pracujeme.
Jaká je tvoje pracovní rutina? Slyšela jsem, že spíš jen několik hodin denně.
Ano, spím málo a hodně pracuju. Ale pokud máš ráda to, co děláš, není to ani práce. Místo čtení knihy si raději čtu články o platebním byznysu, o tom, co se děje na trhu. Během dne mám spoustu schůzek, od jedné schůzky ke druhé, takže není moc času na papírování nebo na procházení prezentací či e-mailů. Takže když den skončí, mám pak nějaký volný čas na jejich procházení. A pak rád čtu o oboru, o službách, o tom, co obchodníci hledají, co dělají kolegové. Takže mě to baví.
Kolik hodin tedy spíš?
To se mění, ale většinou tak 4 hodiny, někdy 5 hodin. Bojím se, že když se probudím pozdě, ztratím celý den. Mám ráda ty tiché ranní hodiny. Dát si kávu, někdy jít do parku, projít se. Takže ráda vstávám brzy.
Co ses v Twistu naučila?
Nemůžu říct, co jsem se naučila, ale co se učím... Učím se být trochu trpělivější. Z mého pohledu se věci musí dít hned. Ale z českého pohledu je to trochu víc o plánování. Takže se snažím najít rovnováhu a dát lidem nějaký prostor. A druhá věc, když někoho potkám, stane se, že se rovnou vrhnu na povídání o soukromém životě. Ale Češi jsou odtažitější, takže mi někdy nerozumí. Upřímně řečeno tohle ale nehodlám měnit. Jsem prostě taková.
