Při změně práce může člověk zjistit, kde mu ujel vlak, říká Tomáš Ervín Dombrovský, vedoucí analytik společnosti LMC, pod kterou spadají pracovní portály Jobs.cz a Práce.cz. Společně jsme se bavili o nejlepší cestě, jak najít novou práci. Tomáš mimo jiné radí neodfláknout životopis a motivační dopis a zároveň myslet na to, že velká část zaměstnavatelů píše inzeráty na supermana.

Co by měl člověk udělat před tím, než si začne hledat novou práci? Pokud na to má ovšem čas. Nadechnout se? Vzdělávat se? Odpočinout si?

Je to podobné jako se vztahy. Práce představuje také vztah, a proto je dobré si udělat trochu odstup, zastavit se, zvážit svoji situaci. Porozhlédnout se na trhu práce a udělat si představu o tom, co firmy hledají, a jaké mám postavení s tím, co umím, a kam zhruba můžu směřovat.

Nejsem úplně fanda toho, že si člověk dá půl roku pauzu. Myslím, že je dobrý udržet se v kontaktu se záměrem být užitečný, pracovat, vydělávat. Měsíc - dva pauzy jsou v pohodě, ale mezi tím už by se člověk měl minimálně rozhlížet a zvažovat, jestli se nevrhnout třeba na doplnění kvalifikace. Náplně práce se hodně vyvíjejí. To, co byla před několika lety ve firmě běžná rutinní činnost, může být dnes podmíněno digitálními dovednostmi. Práce soustružníka znamenala před 10 - 15 lety manuální rutinu, dnes je to programování sofistikovaných strojů.

Člověk při změně práce může zjistit, kde mu trochu ujel vlak. A že požadavky na podobných,  případně trochu jiných pozicích, které pro něj mohou být extrémně zajímavé, jsou vyšší a že si potřebuje něco doplnit. Vzdělávání by ale mělo mít vždycky nějaké zacílení a směr k příležitosti, ve které se vidím.

Určitě je super udělat si představu o své ceně. Podívat se na to, když chci pracovat v médiích nebo neziskovce, na pozici fundraisera, jaké jsou podmínky na podobných pozicích. Zhruba u 40 % inzerátů je zveřejněno i rozpětí mezd, takže si člověk může udělat představu, jestli se tím, co chce dělat, uživí a jestli může vyjednávat o podmínkách.

Také nedoporučuju poslat jeden životopis na jednu pozici, čekat měsíc a když to nevyjde, poslat další. Spíš zvážit více pozic, 3 - 4, poslat toho víc. Tím, jak člověk prochází pohovory, si to vytříbí. Důležité je uvědomit si, že se jedná o oboustranný výběr. Není to: já, bez práce, škemrám někde o příležitost. Člověk by si měl vybrat něco, co mu sedne, aby ve zkušební době neodcházel frustrovaný, zklamaný, že mu neklapla druhá nebo třetí práce během krátké doby.

Když už se tam hlásím, měl bych vědět, co firmy dělají a jaké tam jsou možnosti. Oťukat si, jestli si to lidsky sedne. I z pohledu presonalistů jsou ve výběrových řízení půlka dovednosti a kompetence a druhá půlka chemie a přístup.

Jaká je tedy nejlepší cesta k nové práci? Obvolat známé? Otevřít si váš portál a odpovědět na všechno, co připadá v úvahu? Nebo si založit účet na LinkedIn a čekat?

V České republice funguje trojice věcí. Jednak je to doporučení. Třetina lidí má současnou práci přes doporučení známých. Za druhé pořád fungují pracovní portály a třetí věc je přímá aktivita. Firma si buď sama najde daného člověka, protože má profil, který firma hledá, anebo si člověk vybere zaměstnavatele, který je pro něj zajímavý, a osloví jej napřímo, třeba přes kariérní stránky. Tyhle tři věci vedou k uplatnění 95 % lidí.

Většinou se tyhle tři věci zkombinují. Člověk si dělá průběžný screening na pracovních portálech, kde se protočí podstatná část obsazovaných pracovních pozic, do toho si vytipuje pár zajímavých firem a hlídá si jejich kariérní stránky nebo se přihlásí do jejich databáze, a pak samozřejmě rozhodí sítě přes své známé. Ti vás můžou nasměrovat na pozici, která třeba ani není zveřejněná. A pokud má člověk doporučení, je jeho postavení ve výběrovém řízení přece jenom o něco silnější. Firmy na to dbají.

Má v současné době ještě smysl psát životopis? Nestačí profil na LinkedIn?

Pořád je to důležité. I profil na LinkedIn je do jisté míry životopis, možná košatější. Ale v klasickém výběrovém řízení lidé pořád píšou životopisy, ale píšou i motivační dopis. Pro část firem a zaměstnavatelů je to extrémně důležité – jak člověk dokáže říct: proč zrovna já bych pro vás mohl být ten pravý. Co z těch svých zkušeností, které vidíte v životopusu, bych vypíchnul.

Když se trh hýbe, hlásí se na jedno místo ne 3 nebo 5 lidí, ale 10, 20, i 50. Firmy, které jsou žádané, mají stovky životopisů na jednu pozici. Tam potom dochází k základnímu prescreeningu z pohledu personalisty, který pomáhá manažerovi vybrat si člověk do týmu. A ten opravdu může člověka hodnotit zkratkovitě na základě dvou dokumentů. Životopisu a motivačního dopisu. Když jsou desítky reakcí na jednu pozici, věnuje tomu jen pár minut. Někteří zkušení personalisté třeba minutu. Prohlédnou si životopis, udělají si základní škatulkování – sedí, nesedí, tohle je zajímavé, tady mi něco nehraje, tenhle člověk vypadá zajímavě a už ho doporučuju manažerovi dál. První dojem je důležitý. Může to být KO v možnosti postoupit ve výběrovém řízení dál. Odfláknout to nebo mít jeden generický životopis na všechny pozice se proto nevyplácí.

Hledají si jinak práci muži nebo ženy?

V zásadě ne. Proces je stejný, ale podmínky se liší. Ženy v České republice jsou ve většině případů ty, které pečují, ať už o děti nebo o někoho v rodině, proto často potřebují snížený úvazek. Ale možnosti práce na částečný úvazek jsou u nás extrémně limitované. Proto to mají ženy těžší. Bohužel je to dlouhodobý neduh. Ve vyspělých zemích, jako je třeba Německo, je podíl částečných úvazků kolem 25 % i výš. Průměr Evropské unie je zhruba 20 %, my máme 6 % částečných úvazků a z toho většina jsou dohody, což ani není plnohodnotný vztah zaměstnanec – zaměstnavatel, je to spíš na úrovni brigády nebo dočasné výpomoci.

Spíš jsem myslela, že ženy si prý troufnou odpovědět jen na inzerát, kde splňují 100 %, ale muži se nerozpakují odpovědět i na ten, kde splňují 50 % požadavků.

Není to tak výrazné, ale je tam rozdíl. Ženy mají častěji tendenci se podceňovat a může jim to škodit. Ale obecně bych doporučil u každé pozice zvážit, který požadavek, jenž firma uvádí, je nutný, aby člověk mohl na tu pozici nastoupit, a který je možné se za pochodu doučit. Klasickým příkladem může být znalost angličtiny na komunikativní úrovni. Vidíme, že na Jobs.cz má 60 % pozic požadavek na angličtinu minimálně na střední nebo vyšší úrovni znalosti, ale reálně ji v práci používá výrazně méně lidí. Takže je to klasický přemrštěný požadavek, který se dá ve spoustě firem doučit třeba během prvního roku nebo dvou.

Dneska podstatná část zaměstnavatelů píše inzeráty na supermana, nebo superwoman, je tam 10-15 požadavků na to, co by člověk měl umět, naplňovat, jaký by měl být, ale málokdy uvádějí, co firma nabízí. A těch 10-15 požadavků je mix, který vyřadí prakticky kohokoliv. Já bych v takovém případě doporučoval zkusit to, i když nesplňuji všechny nároky. A v motivačním dopise říct – tyhle mé zkušenosti na tu pozici sedí jako prdel na hrnec a zároveň přiznat, že mi něco chybí, ale pokud to firma podpoří, jsem schopný se to za rok na té pozici naučit. A tohle je super reakce, která může otevřít dveře.

My se firmám snažíme vysvětlovat, aby zvažovaly, které požadavky jsou „must have“, „nice to have“, odlišit je a avizovat, které jsou ze strany firmy klíčové. Jakmile se tohle ve firmách rozšíří, pomůže to nemít strach z přehnaných nároků.

Podle dat LMC si ¼ zaměstnanců našla přivýdělek a dalších 21 % si ho plánuje najít. Jak se hledá přivýdělek?

Mezi těmi, kteří už přivýdělek mají, jsou častěji vzdělanější lidé na náročných pozicích, pro které je snadnější dosáhnout sem tam na nějakou dohodu nebo publikační činnost. Nemusí to být stabilní dlouhodobé přivýdělky, které by jim výrazně vylepšovaly příjmy, ale spíš nějaké nárazové nebo i zájmové projekty. Oni jsou na trhu tak moc žádaní, že na přivýdělky snadno dosáhnout.

Zatímco těch 21 % lidí, kteří zvažují, že si přivýdělek najdou, je hodně motivovaných finanční tísní. U nás už více než polovina lidí nevychází dobře s příjmy, mají potíže od výplaty k výplatě pokrýt své závazky vzhledem k inflaci a rostoucím nákladům, a pětina lidí má velmi vážné problémy, necelých 10 % zaměstnanců máme v exekucích, to je obrovský podíl. Právě pro ně může být těžší si přivýdělek najít, ale není to nemožné. Ve velkých městech typu Praha a okolí, Brno a okolí, i Ostravsko to funguje poměrně dobře, na jednom místě je koncentrovaných hodně příležitostí. Zatímco když člověk jde do menšího města na Vysočině nebo trochu dál od Brna, tam už je malá dopravní obslužnost a těch příležitostí v místě je minimum.

Takže jak to mají udělat?

Technicky to probíhá stejně. Dívat se na pracovní portály. U přivýdělků je to hodně rychlé, tam pozice visí třeba jen den nebo půlden. Vyplatí se sledovat i místní vývěsky, nějaký podnik může mít na dveřích vylepeno, že hledají někoho, kdo jim pomůže doplňovat zboží. U brigád fungují poměrně dobře facebookové skupiny, zatímco třeba u hledání stálé práce skoro vůbec.

V některých místech ale lidi moc na výběr nemají a třeba nic neseženou, přestože tu potřebu mají. Pak nezbývá nic jiného než to, co už dneska vidíme, že snižují spotřebu, šetří, kde můžou a třeba prodávají majetek. Byť se firmy snaží vyjít vstříc a chtějí zvyšovat platy, inflace to válcuje. Takže pokles reálných výdělků za poslední rok je velký.

Zkusil bys najít něco pozitivního na tom, když člověk dostane výpověď?

To pozitivní, co s tím člověk může dělat, i když se dostane do té změny nedobrovolně, je vzít příležitost za pačesy. Zvážit, pokud pracoval v nějaké ohrožené profesi, jestli není nejlepší doba na investování do doplnění kvalifikace a jít do perspektivnějšího odvětví.

Viděli jsme to v covidu, vidíme to teď, lidé se dostávají na digitální pozicie, fungují tady akademie jako Czechitas, nejenom programování, produktový vývoj, ale i datová akademie, ale jsou tady i další vzdělávací možnosti. Dnes už na to dokonce vzniká nástroj ve veřejné politice. I zaměstnaní lidé budou moct čerpat ze vzdělávacího konta, ze kterého si budou moct během nějakého období vyčerpat až 50 tisíc na doplnění kvalifikace směrem k digitálním dovednostem. Tohle může být super příležitost posunout se do perspektivnějšího odvětví, k zajímavější profesi, ukotvit se tam a nebýt za další rok, dva zase ohrožený tím, že nemám do čeho píchnout.

Zakončím to známým příkladem, kdy jsme už před 6 lety chtěli ukázat, že je možné se naučit prakticky cokoliv. Pomohli jsme několika horníkům stát se programátory. Trvalo to necelý rok. Někteří z nich naráželi na to, že jim firmy pak nevěřily a nechtěly jim dát šanci. Ale z těch, kteří to zkoušeli opravdu vážně a ještě půl roku při práci v dole se sami učili on-line, učili se na přijímačky, prošli vzděláváním, absolvovali kurz na vysoké škole, 3 ze 7 jsou dnes velmi dobrými programátory. Mají mnohem lepší postavení na trhu, než když končili manuální práci v dole. Takže když se může horník v 45 – 50 letech naučit programovat, za rok to může dělat a za další 2 roky je skvělý seniorní programátor a každá firma po něm skočí, proč by se třeba účetní nemohla stát personalistkou. Nebo naopak proč by se někdo z logistiky nemohl posunout do obchodu. Je to příležitost vybrat si nějakou zajímavější cestu.

Chcete si zaplavat v Twisto talent poolu? Mrkněte sem, odrazte se a plavte. Těšíme se na vás.