Velké propouštění teď nehrozí, firmy se poučily z covidu

Kvůli situaci vyvolané válkou na Ukrajině spojené s energetickou krizí vzrůstá napětí i na pracovním trhu. Podle Tomáše Ervína Dombrovského, vedoucího analytika práce společnosti LMC, jsou některé profese ohrožené výrazně víc než jiné. Ptali jsme se ho, v kterých segmentech se bude propouštět, jak firmy chtějí šetřit, jak předejít tomu, aby nám na stole přistála výpověď, a také které profese budou žádané.

Na začátku ledna jsi v jednom rozhovoru říkal, že se na pracovním trhu neděje v současné době žádná apokalypsa. O pár dní později zveřejnil ManpowerGroup index trhu práce pro první čtvrtletí roku 2023, podle kterého se chystá propouštět 24 % zaměstnavatelů. Je tohle tedy víceméně tradiční situace na začátku roku?

Za tím, že se neděje žádná apokalypsa, si stojím. My jsme teď publikovali další data, podle kterých firmy stále nabírají, i když o něco méně. Zároveň jsme se ptali firem, jak si poradí se situací, že mají vyšší náklady na vstupech, na cenách energií, do toho je tlak na růst mezd, a vidíme, že firmy chtějí primárně šetřit v hospodářské linii. V rámci třeba skladových zásob, kancelářských budov, vozového parku a podobně, ale zatím nechtějí příliš šetřit na lidech.

Firmy dostaly silnou covidovou lekci. Ti, kteří rychle propouštěli a dávali zaměstnance na překážky v práci, měli už za půl roku obrovský problém někoho nabrat. Nedostatek lidí je chronický a dlouhodobý. Typicky na pozicích specialistů, na kvalifikovanějších pozicích jsou desítky tisíc neobsazených pozic. To, že teď projdeme nějakým zpomalením, neznamená, že jakmile se z toho trošičku vykřešeme, nebudou lidi chybět. Budou. Ještě víc. A firmy si to uvědomují. Proto se je snaží udržet, nepropouštět a třeba ještě nějak zvyšovat rychleji mzdy.

Nicméně propouštět se bude. Kde to hrozí nejvíc?

Z našich dat vyplývá, že budou propouštět hlavně mikrofirmy a malé firmy. Tam je dopad současné situace a inflace výrazně větší. Zároveň ale 20 % firem říká, že budou růst v počtu zaměstnanců. Nábor se nestopl, neznamená to hromadné propouštění.

Část lidí se však bude dostávat do potíží. Někde firmy přece jen šetřit musí, některé segmenty, třeba energeticky náročná odvětví jako je potravinářský průmysl, mají problém. Vidíme, že u lidí na administrativních nebo obecných dělnických a provozních pozicích je riziko ztráty práce větší a zároveň pro ně může být těžší najít adekvátní práci, protože na ni nebudou mít kvalifikaci v místě bydliště.

Jak člověk může předejít tomu, aby přišel o práci?

Za mě je alfa a omega naše schopnost, ať už na úrovni veřejné politiky, nebo i v samotných firmách, pomáhat lidem dostat se z profese, kde už nejsou tak žádaní, na perspektivnější pozici s vyšší kvalifikací. I s tím, že si musí něco doplnit a firma jim dá prostor naučit se to za pochodu tím, že vytvoří tréninkové místo nebo stáž. Pokud je člověk ve středním nebo vyšším věku, může to pro něj znamenat úplnou změnu kariéry. Ale už za covidu jsme viděli, že to jde. Řádově 10 % lidí změnilo nejen zaměstnavatele, ale i obor. Přesunuli se z pohostinství do logistiky nebo do jiného typu služeb.

Teď jsme dělali velkou studii s Boston Consulting Group na výhled českého pracovního trhu do roku 2030, potažmo 2040, kde budou lidi chybět, kde budou mít problém najít práci. A tam se ukazuje, že zhruba milion lidí bude ohroženo tím, že jejich současná práce nebude tolik zapotřebí. Řádově statisíce lidí na jiných, kvalifikovanějších pozicích budou scházet, takže postupné zvyšování a doplňování kvalifikace je na místě. Musíme to podporovat, i firmy to musí podporovat. Nemůžou sázet na to, že jim budou přicházet dokonalí hotoví kandidáti, protože ti došli už před 10 lety.

Mluvíš hodně o “kvalifikovanějších pozicích”. Co si pod tím mám představit?

Jde především o pozice specialistů v profesích náročných na znalosti - dovednosti. Třeba většina digitálních pozic, včetně vývoje softwaru a online služeb, projektové a produktové manažery a tak dále. Nebo mezi ně patří i drtivá většina inženýrských profesí jako jsou konstruktéři nebo technologové, potažmo většina specializací lékařského i nelékařského zaměření ve zdravotnictví, specializované pozice v bankovnictví a podnikových financích. Do jisté míry se to pak týká i specializovaných pozic řemeslného typu – čím je náročnější na znalosti a dovednosti, případně praxi, tedy čím větší je vstupní bariéra pro nováčky v daném zaměření, tím více to platí.

Co to vypovídá o člověku, když dostane výpověď?

V prvé řadě to určitě neznamená, že je s ním něco špatně. Samozřejmě člověk si to může vztáhnout ke svému osobnímu nastavení, protože firmy hodnotí také individuální výkon nebo přínos zaměstnance. Ale mnohem víc je propouštění, zejména hromadné, řízeno firmou, která se rozhoduje, které typy pozic může v tu chvíli postrádat a tam je to potom padni komu padni.

Když člověk dělá v administrativě, může být v dobách krizí ohrožen více, než když dělá specializovanou práci, třeba konstruktéra, bez které se výrobní firma neobejde, v takovém případě  člověka jen tak nepropustí.

Nicméně změna práce je přirozená součást pracovního života. Už nežijeme ve světě, kdy člověk od školy do důchodu dělá jednu profesi nebo vyloženě zůstává u jednoho zaměstnavatele.

Je to běžné i v Česku nebo se k nám teprve tento trend dostává?

I v Česku už je naprosto běžné, že máš po škole 2, 3, 4 práce během prvních dvou let, pak se malinko usadíš. Mladší lidé mění práci výrazně častěji než starší, protože jsou ve firmách preferování. U nás je fluktuace nepřímo úměrná věku. Čím mladší, tím častěji práci mění. Když se díváme na data statistického úřadu, třetina lidí stráví u současného zaměstnavatele do dvou let. Roční fluktuace je někde kolem 14 – 15 %. Takže opravdu změny práce jsou naprosto běžné.

V dobách, kdy je trh zdravý, si můžeme spíše vybírat. U nás je dlouhodobý nedostatek lidí, drtivá většina lidí dává výpověď sama. Řeknou si, že se chtějí někam posunout, že jim firma nedá postor, nebo jim nezlepší podmínky, tak jdou jinam. Teď je to trochu jiné kvůli pandemii, která znamenala velký otřes, a zároveň procházíme hlubší krizí kvůli energetické krizi a věcem, které dala do pohybu válka v Evropě. To bude mít dlouhodobější dopad a sejde se to i s potřebou reagovat na klimatické změny. V této situaci sice pořád většina lidí dává sama výpověď, ale třeba až polovina lidí se dostává do situace, že nemá na výběr. Od podzimu do teď jsme viděli, že lidem nebyly častěji prodlužovány smlouvy na dobu určitou nebo různé dohody, krátkodobé kontrakty. Část firem ušetřila tím, že je neprodloužila. I tito lidé svým způsobem dostali výpověď, ale přibývá i těch, kteří jsou natvrdo ve firmě navíc, dostanou výpověď a musí si s tím poradit.

Nicméně podle tvých slov a vašich dat to v tuto chvíli není v Česku ještě tak zlé.

Pořád se nabírá relativně dost. I v porovnání s předcovidovými lety je to srovnatelný stav, byť jsou firmy trochu opatrnější. Lidí, kteří potřebují najít práci, je na trhu sice víc, takže konkurence bude větší, ale na těch kvalifikovanějších pozicích je pořád nedostatek a hlavně dlouhodobě bude. Zároveň platí, že česká práce se zaměstnavatelům vyplácí, jsme extrémně levní na poměr toho, co ta práce stojí a kolik toho vyprodukujeme. Proto tady zaměstnavatelé ani v krizích nepropouštějí tak rychle.

Co vlastně znamená pro člověka práce? Co nám dává kromě peněz?

Kromě potřeby uživit se, což je samozřejmě velmi naléhavé a silné, je tam potřeba užitečnosti, být zapojený do vztahů, být socializovaný. My jsme to krásně viděli, když jsme dělali projekty pro podporu zaměstnávání lidí s postižením, třeba s kombinovaným handicapem. Ti lidé neměli problémy s finančním zázemím nebo se zajištěním, ale i tak chtěli být užiteční a dělat něco, co bude užitečné pro jejich okolí.

Ono to odpovídá i na obavu, že nám stroje seberou práci a nahradí nás. Lidé si vždycky nějakou práci vymyslí. Viděli jsme to ve všech průmyslových technologických revolucích, že vlastně více příležitostí vzniklo, než bylo eliminováno. Lidé si jen uvolnili ruce pro to dělat něco jiného.

Co tobě osobně dává práce?

Já svoji práci vnímám v kontextu toho, jestli má smysl, jestli je pro někoho užitečná. A za těch 12 let, co jsem ve firmě a věnuju se výzkumu a analytice a snažím se předávat data pro zlepšování podmínek lidí ve firmách nebo obecně na pracovním trhu, se postupně podařilo některé věci rozhýbat. Třeba to, že firmy dávají častěji příležitost lidem ve vyšším věku, že je budou vzdělávat, že budou investovat do jejich rozvoje, že začínají vznikat tréninková místa a stáže pro lidi, kteří rozjíždějí druhou kariéru. U nás je to obrovské téma, protože jsme stárnoucí populace a lidí, kteří se dostávají ve vyšším věku do potíží na trhu práce, je spousta a bude jich přibývat. Také u témat, která jsou zaměřená na lidi ze znevýhodněných skupin, lidi s postižením, po výkonu trestu, postavení žen na pracovním trhu, vidím vývoj.

Kromě placené práce mám hodně pro bono věcí, třeba ve vztahu k Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde dělám poradenství pro ministra práce, jsem hodně angažovaný v neziskovém sektoru. Celé dohromady to do sebe hezky zapadlo a myslím, že to má pozitivní dopad na pracovní trh a to je pro mě důležité.

Jak si v současné době najít práci, kterou budete mít rádi a z níž vás za rok nevyhodí? Přečtěte si pokračování rozhovoru s Tomášem Ervínem Dombrovským.